15. příběh

Pracuji jako zdravotní sestra na covidové JIP. V České republice žiji s rodinou už dva roky. Můj manžel je inženýr, děti chodí do školky a na základní školu. Já i můj manžel jsme zaměstnání a máme tak nárok na veřejné zdravotní pojištění. Naše děti ale ne, pro ně připadá v úvahu pouze limitované soukromé zdravotní pojištění. Bydlíme v malém městě v Moravskoslezském kraji, kde není žádný lékař či nemocnice, kteří by toto soukromé zdravotní pojištění akceptovali. Musíme tak všechna vyšetření platit z vlastní kapsy a doufat, že nám soukromá pojišťovna proplatí alespoň část nákladů. Tato už tak nepříjemná situace se při vypuknutí koronavirové pandemie změnila v naprostou noční můru.

Navzdory tomu, že je můj manžel plně očkovaný, měl minulý měsíc tři dny horečku a rýmu. Coby zdravotník a zodpovědný člověk jsem trvala na tom, aby si nechal udělat PCR test, který vyšel pozitivní a ukazoval na vysoce infekční mutaci delta. Postupovali jsme proto podle instrukcí týkajících se COVID-19: nahlásili jsme všechny naše rizikové kontakty, informovali doktory a nechali doma i syna, který se nemohl proti COVID-19 očkovat kvůli svému věku. Později nás kontaktovala Krajská hygienická stanice. Řekli nám, že všichni neočkovaní členové rodiny by měli podstoupit PCR test, pokud chtějí karanténu ukončit dříve, a v případě, že se u nich objeví jakékoliv symptomy, ho podstoupit dokonce musí.

Druhý den karantény se u mého nejmladšího syna objevily symptomy, které mohly ukazovat na COVID-19 – dostal rýmu a měl vyšší teplotu. Zavolala jsem jeho doktorovi a ten mi poslal elektronickou žádanku na PCR test, který by měl být plně hrazen ze zdravotního pojištění. Test jsem domluvila v laboratoři nemocnice, ve které pracuji. Ale když jsme na vyšetření dorazili, v laboratoři mi řekli, že si ho musím zaplatit sama, protože synovo soukromé zdravotní pojištění se v tomto případě rovná žádnému pojištění. Celé se to odehrálo den před tím, než mi měla přijít výplata, a už jsem neměla dalších 817 Kč, takže nás z laboratoře poslali pryč. Byla jsem smutná, naštvaná a měla jsem strach – bála jsem se, že za to, že můj syn nepodstoupil PCR test, dostanu pokutu. Samozřejmě, že mi hned dalšího dne volali z Krajské hygienické stanice. Žena na druhém konci telefonní linky byla rozzuřená a křičela na mě, protože v systému viděla, že jsme žádný test neabsolvovali. 

Jak jsem již řekla, jsem zdravotník a zodpovědný člověk. Hned jak jsem dostala výplatu, vzala jsem svého syna a nechala mu udělat test coby samoplátce. Dobrá zpráva byla, že test byl negativní; špatná ale byla, že soukromá zdravotní pojišťovna ho odmítla proplatit, protože jsme rezervaci udělali jako samoplátce, nikoliv skrz trasovací systém na žádanku doktora.

Krajská hygienická stanice nám oznámila, že k ukončení karantény musíme podstoupit ještě jeden PCR test. Zároveň nám ale odmítli na něj vypsat žádanku – prý to nejde, protože můj syn má soukromé zdravotní pojištění a nebylo mu přiděleno rodné číslo. Lékař (kterému se předtím žádanku nějakým způsobem vystavit podařilo) nám řekl, že tentokrát ji vypsat nemůže, protože můj syn už nemá žádné symptomy, a žádanku mu tak může vystavit pouze hygienická stanice. Pochopitelně to znamenalo, že přijdu o dalších 817 Kč za PCR test, protože bez žádanky mi soukromá zdravotní pojišťovna test neproplatí.

Roční soukromé zdravotní pojištění stojí více než jeden měsíční plat sestry na covidové JIP. A i přesto musím za návštěvy lékaře platit sama a pouze doufat, že alespoň část těchto peněz dostanu zpátky, případně riskovat, že mým dětem nebude poskytnuta zdravotní péče, kterou potřebují. Čím je vůbec možné krutost tohoto systému k dětem daňovým poplatníků ospravedlnit?

14. příběh

Má dcera se narodila v únoru 2020 a ačkoliv jsem v České republice zaměstnána na plný úvazek a sama mám veřejné zdravotní pojištění, pro svou novorozenou jsem ho získat nemohla. Naštěstí byla zdravá a PVZP souhlasila s tím, aby se stala její klientkou. Sjednala jsem své dceři pojištění PVZP Plus na 39 měsíců a podobně jako všichni klienti, kteří si pojištění sjednali online na webu PVZP, jsem dostala slevu 25 %. Celkem jsem za 3 roky a 3 měsíce zdravotního pojištění zaplatila 46 000 Kč. Pro pojištění mé dcery platily pojistné podmínky KZPCP 1/17 – pojištění se vztahovalo na úplnou úhradu nepovinného očkování, které je plně hrazeno z veřejného zdravotního pojištění. To se mi hodilo, protože očkování proti pneumokoku a meningokoku by stálo asi 15 000 Kč.

V červenci 2021 česká vláda zamítla návrh, podle kterého by se děti daňových poplatníků mohly stát účastníky veřejného zdravotního pojištění, pokud by za ně jejich rodiče měsíčně platili 2 000 Kč. Namísto toho odhlasovali, aby se PVZP až do roku 2026 stala jedinou pojišťovnou, která smí v České republice poskytovat soukromé zdravotní pojištění.Minulý týden jsem se chtěla podívat, kolik by nyní stálo pojistit novorozence na 39 měsíců. Byla jsem v šoku. Kvůli monopolu PVZP na trhu soukromého zdravotního pojištění cena vylétla na 87 300 Kč. Nejen, že byly zrušeny veškeré slevy za sjednání pojištění online, které pojišťovna nabízela již léta, ale základní cena pojištění vzrostla o 30 %. Stalo se tak téměř ve stejné době, kdy předseda Správní rady VZP (shodou okolností také člen ANO) podal návrh na ustanovení monopolu PVZP. Navíc se zhoršily i ustanovení a podmínky. Podle nejnovějších pojistných podmínek KZPCP 2/21 se PVZP Plus nyní nevztahuje na nepovinné očkování, které je plně hrazeno z veřejného zdravotního pojištění, a rodiče tak kromě nehorázné částky 87 300 Kč musí zaplatit ještě asi 15 000 Kč za toto očkování. Původní částka se zvýšila o 122 %. Neuvěřitelné!

13. příběh

Na jaře 2021 si I. sjednala pojištění PVZP Plus. Později v létě se musela vrátit do svého rodného města na Ukrajině, aby si prodloužila platnost pasu – na velvyslanectví to bohužel udělat nemohla. Dlouhodobí rezidenti se soukromým zdravotním pojištěním neměli na rozkaz českého ministra zdravotnictví možnost se prvních 6 měsíců očkovací kampaně naočkovat (a to ani v případě, že by za očkování byli ochotni zaplatit sami). Když tedy I. potřebovala vycestovat, očkovaná nebyla. Cestovala autem a podle v té době platných cestovních omezení nemusela při návratu ukazovat test na koronavirus; měla ho podstoupit přímo v České republice do 5 dnů po návratu z cesty.

Čtyři dny po návratu do České republiky byl I. diagnostikován COVID-19 (mutace delta) a hospitalizovali ji ve Fakultní Thomayerově nemocnici. O tři týdny později PVZP odmítla léčbu uhradit. Navíc kromě nejasného odkazu na „výjimku z pojistného plnění podle oddílu B, čl. 2.1, KZPCP 1/20“ odmítla podat jakékoliv další vysvětlení.

Nemocnice se postavila na stranu pacientky a poslala PVZP žádost, aby celou věc znovu přezkoumala. Částka vydaná na léčbu v té chvíli již přesáhla 130 000 Kč.

Další tři týdny trvalo, než se I. podařilo od pojišťovny získat formální vysvětlení. V něm se uvádělo, že PVZP odmítá uhradit léčbu COVID-19, protože I. neprokázala, že byla při odjezdu z Ukrajiny zdravá. I. ale naprostou náhodou den před odjezdem podstoupila antigenní test, kterým se potřebovala prokázat na jedné místní akci, a výsledek si schovala. Teprve až na základě těchto důkazů PVZP konečně uznala, že je žádost o náhradu platná, a začala plnit své závazky.

12. příběh

Když byla mému synovi diagnostikována funkční neurologická porucha, měl sjednané pojištění u PVZP.

Jakmile nastal čas prodloužit jeho povolení k pobytu, navštívil jsem kancelář PVZP, abych mu sjednal pojistnou smlouvu na další 2 roky. Od jednoho z jejich zaměstnanců jsem se dozvěděl, že můj syn je na černé listině nerentabilních klientů a už ho nepojistí.

Musel jsem tak navštívit jinou pojišťovnu. Se změnou pojišťovny se ale z onemocnění mého syna stalo při sjednávání nové pojistné smlouvy již existující onemocnění, ačkoliv se poprvé projevilo v České republice. Na léky ani léčbu se tedy pojištění nevztahuje a my vše musíme platit z vlastní kapsy.

11. příběh

Jsem Brazilec a já i má žena již téměř 2,5 roku pracujeme v České republice. Naší dceři byl dva měsíce před přistěhováním do Brna diagnostikován Turnerův syndrom (genetická choroba, jejíž projevy se dají zmírnit podáváním růstového hormonu).

Sjednali jsme si zdravotní pojištění u pojišťovny Uniqa, které ale přímo vylučovalo úhradu veškeré zdravotní péče a léčiv spojených s léčbou Turnerova syndromu. Když jsme proto požádali PVZP, aby nám udělalo kalkulaci ceny PVZP Exclusive (což je jediné dostupné komerční zdravotní pojištění, které se vztahuje i na již existující onemocnění, a na předepsaná léčiva se neuplatňují žádné limity), sdělili nám, že roční výše pojistného se v našem případě bude blížit celkovému limitu pojistného plnění 1 800 000 Kč a že máme celou částku zaplatit předem.

Z Brazílie se nám podařilo dovézt dvě balení léku s růstovým hormonem (v Brazílii nám léčiva platil stát), ale takové množství sotva stačilo na tři měsíce léčby. V České republice nás jen léky měsíčně vyjdou na 24 000 Kč, přičemž léčbu přerušit nemůžeme, protože by to mohlo ovlivnit kvalitu života mé dcery. Pokusili jsme se tedy zařídit, aby nám léky chodily z Brazílie. První a poslední dodávku zabavili čeští celníci, kteří tvrdili, že se jedná o porušení zákonů EU týkajících se dovozu.

Má dcera nepotřebuje jen hormonální terapii, ale i pravidelné prohlídky u velkého množství různých specialistů. Ani na ty se zdravotní pojištění nevztahuje a musíme za ně tak platit sami.        

10. příběh

Když byl mému synovi diagnostikován diabetes 1. typu, měl sjednané soukromé zdravotní pojištění u PVZP.

Nejprve jsem se rozhodla pojišťovně zavolat a zeptat se, na jakou zdravotní péči související s léčbou diabetu se toto pojištění vztahuje a do jaké míry bude hrazena. Asistenční služba mě ujistila, že pokud bylo onemocnění diagnostikováno poprvé, veškerá zdravotní péče související s léčbou diabetu bude hrazena až do výše obecného limitu 1 700 000 Kč.

Teprve až později jsem zjistila, že mi asistenční služba PVZP ani zdaleka neřekla všechno. Ukázalo se, že pojištění se sice vztahuje na akutní stavy (jako diabetické koma), hospitalizaci a zdravotní prohlídky, ale ne na ostatní zdravotní péči související s léčbou diabetu. Všechny ostatní děti stejného věku, které mají veřejné zdravotní pojištění, mají hrazenou i inzulinovou pumpu, inzulin a poměrně velké množství diagnostických proužků – celý seznam najdete zde. Pro nás to však neplatí. Inzulinová pumpa stojí 100 000 Kč, diagnostické proužky/senzory/inzulin pak ročně vyjdou na dalších 30 000 Kč, přičemž si vše musíme zaplatit sami. PVZP uhradí léčiva a zdravotnické prostředky pouze do výše 5 000 Kč za celou dobu pojištění (což v našem případě znamená, že nám tuto částku vyplatí pouze jednou za dva roky) – jedná se totiž o obvyklý limit českého soukromého zdravotního pojištění pro úhradu předepsaných léčiv a zdravotnických prostředků.

Asistenční služba se mi za to, že mi dali falešnou naději, nikdy neomluvila (i když by to samozřejmě nic nezměnilo). Jak řekl jejich specialista: „Měli bychom být šťastní, že PVZP naši pojistnou smlouvu okamžitě neukončila.“

8. příběh

Můj pětiletý syn trpí chronickým onemocněním, které vyžaduje každoroční lékařské vyšetření.

Bylo to stejné jako s každým chronickým onemocněním a soukromým zdravotním pojištěním v České republice – vaše pojišťovna vám téměř nic neproplatí, takže jsme za všechna vyšetření museli platit sami. A tady nastal problém – je naprosto legální naúčtovat cizincům několikrát vyšší částku, než by za vyšetření zaplatil kdokoliv jiný. Ve skutečnosti to záleží jen a jen na nemocnici, o kolik peněz si řekne. Ano, je to tak, existují dvojí ceny – pojišťovny platí ty nejnižší a cizinci ze zemí mimo EU ty nejvyšší. Z naší zkušenosti: jakmile řekneme, že jsme ruští státní příslušníci a potřebujeme preventivní prohlídky, na které se naše pojištění nevztahuje, cena se obvykle zvýší třikrát.

Čísla hovoří jasně, ale neoblomně: zpáteční letenky Praha – Moskva, týdenní pobyt ve špičkové Filatovově nemocnici a veškerá vyšetření nás stále vyjdou levněji, než léčba synova megaureteru v Praze.

Pandemie koronaviru nám ale možnost vracet se kvůli léčbě do Moskvy zamezila.Za celou dobu, co tu žijeme, jsem na daních zaplatila už více než 350 000 Kč za mé veřejné zdravotní pojištění u VZP (které téměř nevyužívám) a asi 60 000 Kč za synovo soukromé zdravotní pojištění u PVZP. Přesto mu není hrazena veškeré zdravotní péče, kterou potřebuje. Pokud tohle není diskriminace, tak co ano?

7. příběh

Daniil a jeho manželka Mila studovali v Praze.

Mila v roce 2017 počala dvojčata a manželé si u Maximy pořídili drahé soukromé zdravotní pojištění vztahující se na těhotenství a porod. Ultrazvukové screeningové vyšetření ale bohužel ukázalo, že chlapeček se nachází v život ohrožujícím stavu a porod tak musel proběhnout předčasně, v 29. týdnu těhotenství.

Jeden den pobytu na novorozenecké JIP v porodnici Podolí průměrně vyšel na 28 000 Kč, takže se limit pojistného plnění 100 000 Kč, který měl pokrýt celý pobyt děti v nemocnici, vyčerpal během několika dní (maximální limit, který se tehdy dal u jakékoliv pojišťovny vyjednat, byla úhrada 300 000 Kč či 10 dnů hospitalizace). Všechny soukromé zdravotní pojišťovny odmítly předčasně narozené děti pojistit. Náklady na poporodní péči mezi 20. 1. 2018 a 14. 2. 2018 vyskočily na 1 622 548 Kč.

Organizace InBáze pomohla rodině uspořádat veřejnou sbírku, která účet z nemocnice částečně pokryla.

6. příběh

O. B., občanka Ukrajiny, v Praze pracuje už od října 2007 a podobně jako všichni pracující cizinci dostala možnost sjednat si veřejné zdravotní pojištění u VZP.

Později toho roku O. B. otěhotněla. Porod bohužel proběhl předčasně a její syn tak vyžadoval péči na novorozenecké JIP v porodnici Podolí. O. B. neměla povolení k trvalému pobytu a její syn tak nemohl být pojištěn u VZP. Jedinou možností, jak pro něj získat pojištění, bylo pojistit ho u soukromé pojišťovny. Všechny soukromé zdravotní pojišťovny ale novorozence pojistit odmítly, protože měl již existující zdravotní komplikace.

Hospitalizace od narození po 5. 5. 2008 celkem vyšla na 682 158 Kč.
Zdroj: Pl. ÚS 2/15

5. příběh

O. K., občanka Ukrajiny, byla od roku 2008 zaměstnána v České republice. V roce 2012 zjistila, že čeká dítě, a protože při jejím těhotenství nastaly komplikace, začala jí 17. 12. 2012 pracovní neschopnost. Jelikož její zdravotní stav neumožňoval, aby nadále pracovala, její zaměstnavatel jí neprodloužil pracovní smlouvu, která končila 31. 1. 2013.

O. K. neměla povolení k trvalému pobytu a tak jakmile přišla o práci, ztratila i možnost být účastníkem veřejného zdravotního pojištění. Rizikové těhotenství jí bránilo v hledání nové práce a nemohla tak získat zpět veřejné zdravotní pojištění u VZP, které si předchozích 5 let svědomitě platila, odletět zpět domů, ani sjednat si soukromé zdravotní pojištění. 18. 3. 2013 si O. K. zažádala o povolení k trvalému pobytu, 19. 6. 2013 byla její žádost schválena a ona i její syn tak získali možnost sjednat si veřejné zdravotní pojištění. Náklady na prenatální péči od 1. 2. 2013, porod a pobyt v porodnici ale O. K. musela uhradit sama.
Zdroj: Pl. ÚS 2/15